Romania Tour 2009

Účastníci zájezdu:

Pavel (Chary) Charypar Honda XL 1000V Varadero 99´

David (Bezprst) Bezpalec BMW 1150 GS

Martin (Křeny) Křenek BMW 1200 GS Adventure

Jiří (Novotňák) Novotný BMW 1200 GS Adventure

Martin (KTMartík) Hloušek KTM 990 Adventure

Milan (Míla) Stýblo KTM 950 Adventure

Co se takhle dá dělat v zimě, než se vrtat v mapách a vymejšlet nějakou tu motovýpravu.

Domluvili jsme se s klukama, že letos doslova „prošmejdíme“ Rumunsko, a tak postupně začínám čučet do map a číst pro inspiraci rumunský cestopisy.

Plánování mi dává zabrat, ale hlavně zaměstnává mojí ženu Janu, která se po chvílích vrtá na netu a hledá mi zajímavosti Romanie. Plány cesty jsou tedy po nějakém čase hotový, členové výpravy seskupení, tak už jen čekat na odjezd, který je domluven na první polovinu května.

Den „D“ je tu a my se scházíme na čerpačce v Hluboké nad Vltavou. „My“ myslím zatím jen mě, Davida, Novotňáka a Křenyho. S KTMartíkem a KTMilanem máme „spicha“ na pumpě v Břeclavi.

Vyrážíme již klasickým směrem na Břeclav přes Moravské Budějovice, Pohořelice, Mikulov a Valtice.Po cestě se musíme přiobléci, protože zase takový teplo nejní, je holt květen. Po sjednocení celý partičky se vydáváme směr Bratislava, ale v Malačkách sjíždíme z dálnice a jedeme zatáčkama přes Malé Karpaty směrem na Pezinok a Senec. Tady nám ale už na jakousi slovenskou přivítanou začíná lejt a né zrovna málo. Hned na sebe „rveme“ nemoky, to ale ještě netušíme, že je nesundáme až do Rímavské Soboty. Někde za Sencem stavíme na pumpě doplnit „béňo“ do motek a zároveň se ohřát alespoň instant nápojem z automatu. Pumpař z nás musel mít radost. Tekla z nás voda snad odevšud a na hajzlíku jsme si pod elektrickým sušákem na ruce sušili mokrý trika a rukavice. Myslím, že po naší návštěvě pak pumpu shrnuli buldozerem.

Tahle mokrá „kašparáda“ nám opravdu dávala zabrat až do té Rímavské Soboty, kam přijíždíme až ve večerních hodinách. Je jasný, že na stan to nebude. Jsme zmrzlí, unavení, ale hlavně promočení. V Rímavské Sobotě se snažíme najít (teda za pomoci nějakého hodného chlápka) slušný zašitý penzionek za pár éček. Daří se, penzionek máme, tak začne vybalování na pokojích a jak řekl Novotňák: „té paní jsem těch pár euro nezáviděl“, protože všude z nás padal písek a lila z nás voda. Penzion se v tu ránu změnil na velkou sušárnu hadrů.Po cestě Novotňákovi něco začlo šourat v zadním kole. Mysleli jsme si, že to budou zadní destičky, ale Jirka tomu nepřikládal žádnou váhu. Po přijetí na penzion se věštba potvrdila - destičky na plech. Jirka měl sice s sebou dost píva i slivovice, ale nějak zapomněl před odjezdem hodit oko na brzdy. Začíná tedy večerní shánění náhradních dílů po telefonech, kde by kdo jakýkoliv i nekvalitní měl. Jirka je nakonec díky nějakému doporučení úspěšný a destičky budou ráno. Super, jeden problém vyřešen, tak se ještě pouštíme Mílovi do ovzdušnění zadní brzdy na jeho KTM. Je to divný, že zadní brzda na KTM nebrzdí, protože tyhle motorky na to „přeci vůbec netrpí“. :-)

Večer probíhá klasickým žvatláním u slivovice a piva o tom, co nás čeká a podobně. Nikdo předem netušil, že tu slivovici vypijeme a pívo taktéž, takže hezky „zmatlaní“ jdeme do hajan. Ráno Novotňáka budí telefon a pán s destičkama stojí před penzionem. To je ochota, se kterou se jen tak nesetkáte. Jelikož jsou plechová vrata od penzionu zamčená a Jiří nemá klíč, přeleze bránu. Pánovi destičky zaplatí, podšoupne je pod bránou, dá si peněženku do zadní kapsičky u trenek (měl takový ty moderní pruhovaný s kapsičkou z padesátých let) a přelézá zpátky. Po chvíli ale zjišťuje, že mu jaksi peněženka chybí. Okamžitě nastupujeme všichni do pátrací akce, převracíme penzion naruby, čučíme venku, vybalujeme věci a prd. Postupně se dojde k závěru, že jak si Jiří dal peněženku do tý mělký kapsy na trenclích, při přelejzání vrat zpátky mu vypadla a to přímo na chodník. Je prostě fuč, byl by blbec ten, kdo by si ji nevzal a docela se i pomněl. Jiří blokuje karty s tím, že se loučí a jede domů. Nastává blbá situace. Po chvíli se ho ptám, jestli má alespoň pas, když přišel i o všechny doklady, co měl v peněžence. Pas měl, a tak ho přesvědčuju, ať jede, že když ho po cestě chytí, vymyslí si nějakou historku o okradení s tím, že jedeme zrovna na ambasádu apod.

Jiří souhlasí, vybírám mu hotovost z bankomatu a zvedá se nálada. Sedáme na biky, loučíme se s domácí a pokračujeme dál podle plánu. Dnešní večer chceme už spát kdesi v Rumunsku poblíž Satu Mare. Celý den je počasí víc než uspokojivý, takže se jede dobře a opravdu v podvečer projíždíme Satu Mare, Livadu a Orasu Nou. Za Orasu Nou odbočujeme směrem na Bixad a po cestě narážíme na pěkný jezero na říčce Tur. Kluci vybírají plácek na travnatým kopci, odkud je vidět téměř na celé jezero. Je tu i ohniště, tak rozbijeme tábor a jde se na nějakej otop na oheň.

Závěr dne probíhá v opravdu pohodové siestě u ohně s pívem v tlapě. Je krásnej večer a nebe plný hvězd. Prostě nádhera!! Noc proběhla taky v poklidu, ale ráno mě budí zvuk šustícího stanu. Budím Křenyho s tím, že se mi to nějak nelíbí. Začal trochu foukat vítr a postupně se mi zdá, že zesiluje. Vystrčím tedy hlavu ze stanu, to jsem ale neměl dělat. Sice ještě v dálce, ale táhnouc se naším směrem, se žene bouřka a to dost rychle. Vylítnu ze stanu a budím zbytek výpravy, aby se rychle zabalily stany a navlekli jsme se do nemoků, protože zrovna všechny mokrý věci jsme hned takhle po ránu nepotřebovali. Zabalení jsme byli opravdu v rekordním čase, ale do nemoků jsme se už soukali za deště a docela dost silnýho větru.

Sjíždíme z vrcholu kopce, leje a my si myslíme, že tomu ujedeme. Po sjetí z kopce nás všechny čekalo projet takovou stočkou, ve který byly napíchaný železný kůlky asi přes půl metru vysoký. Kdo si dal pozor, v tom deštivým zmatku se i s kuframa mezi některý kůlky vešel. Někteří, např. jmenovitě Bezprst a KTMilan, si pozor nedali, takže Bezprsta to stálo řadičku a Milana prohnutý oba kufry. Největší prdel ale byla, když Míla nevěděl, že je zaháknutej kuframa za ty kůlky a ještě KTMce „kozil“ a bylo mu hrozně divný, proč to jen hrabe a nejede. :-) Po seskupení členstva na silnici jedeme podle plánu trasy dál, byť už v ukrutným lijáku. Po chvíli jízdy s Novotňákem zjišťujeme, že nemáme kluky za sebou. Asi deset minut čekáme, pak se otáčíme zpět se strachem, jestli sebou někdo neplesknul. Jelo se totiž po kostkách. Nic se nestalo, kluci jen hledali něco na úkryt před lijákem a to je zdrželo.Pokračujeme dál tedy vstříc Maramurešskému pohoří přes Negresti - Oas, Teceu, Remeti až do městečka Sapanta, ve kterým si chceme prohlédnout známý malovaný hřbitov.

Tahle cesta sem ze Satu Mare stojí za to. Nádherný lesy, zatáčky, prostě kouzelná příroda, i když viděná přes zamlžený plexi. V Sapantě přestává pršet, než se ale vydáme ke slavnému hřbitovu, jedeme se nejprve podívat k neméně slavnému dřevěnému klášteru vedle městečka. Stavba je to opravdu honosná a má svý kouzlo ruční práce. Parkujeme hned vedle kláštera u jakéhosi altánku. Uprostřed altánku jsou dva tlusté kmeny připomínající stoly a okolo nich dřevěné lavice.Nikde nikdo, tak sundaváme nemoky a rozhazujeme je na motorky a zábradlí altánku, bo vylejzá sluníčko, tak ať to hezky schne. Jelikož jsme nesnídali, vyndaváme proviant a vaříme horký čajíky. Kde se vzala, tu se vzala, zjevila se najednou jeptiška a hodně hudrujíc nás sice nevykazuje z altánku, ale všechny naše věci ano. Nedivím se, i když jsme se chovali slušně, zřejmě k tomu měla důvod a mají jistě svoje pravidla. Po snídani si jdeme prohlédnout útroby kláštera a lezeme i do věže, kam je to zřejmě povoleno. V podzemí nacházíme něco jako kapli, kde sedí dost mladá a docela pohledná jeptiška. Sedí tu zřejmě celé dny a snaží se prodat něco z upomínkových předmětů, pro mne tedy klasických turistických „šmuků“. Škoda jí, kdyby ze sebe servala ten hábit, někdo z nás by jí půjčil nemok a mohla jet s námi na výpravu. Pro mojí ženu: „se mnou by samožřejmě nejela a ani se mi nelíbila“. :-)

Po prohlídce krásný dřevostavby se přesouváme na onen slavný hřbitov, kde je asi třistatisíc lidí. Prohlídka hřbitova však stála za to. Malůvky na náhrobcích znázorňují životní funkci, zaměstnání, řemeslo a nebo povahu toho kterého zesnulého. Malůvky jsou ještě doplněny pravdivýma nápisama různých „mott“ a mnohdy i škodolibých výsměchů tomu jistému zesnulému. Nebudu tu hřbitov více popisovat, protože ho znáte určitě všichni ze všech rumunských cestopisů. Po troše poznání dějin sedláme dvoukolky a pokračujeme dál dle mého roadbooku směr Bicazská soutězka. Při výjezdu ze Sapanty ještě „čučíme“ s Davidem na druhou stranu řeky Tisy na ukrajinský město Teresva, který jsme spolu na motorkách brázdili v roce 2008. Po zavzpomínání si pokračujeme, jelikož ale nechceme jet po klasické pohraniční silnici DN18 na Moisei, mám předem vybranou jinou trasu. Ta vede údolím přes vesničky Barsana, Stramtura, Dragomiresti až přijedeme do již zmiňovanýho města Moisei. Tohle údolí je plný klasických rumunských vesniček, staveb, dřevěných kostelíků a starých domorodců neustále obdělávajících svá políčka. V Moisei se při tankování divíme ceně cigaret, neboť u nás téměř nejdražší oblíbená krabička červeného vzhledu tady vychází na 48,- Kč. Po cestě z Moisei (po DN18) do Vatra Dornei se můžeme kochat přírodou a pohořím, které jako kdyby z oka vypadlo ukrajinskému Zakarpatskému pohoří.Tuhle nádheru si asi něco přes hodinku zpestřujeme výjezdem na hřebeny po šotolinkách. Tady se fotíme a kocháme se nádhernejma výhledama po ještě trochu zasněženejch hřebenech hor. Některé z nás tu zastaví sesun sněhu doposud ležící na šotolince (viďte, Mílo a Martíku). Postupně nás během několika desítek minut všechny přesvědčí blížící se buřina, abychom mazali rychle dolů z hor.

Pomalu a jistě se blíží večer. Máme sice ještě nějakou hoďku „fóra“, je ale už čas přemýšlet nad spaním. Podle mýho plánu a představy bych chtěl dojet a přenocovat někde na trase z Vatra Dornei, Borca, Bicaz. Je ale jasný, že do Bicazu to nedáme. Tahle trasa Vatra Dornei – Bicaz vede celou dobu údolím mezi pohořími Muntii Bistritei a Muntii Stanisoarei. Cesta vede opět čistýma kouzelnýma vesničkama s originálními domorodci kolem divočejší řeky Bistrita. Jedete překrásnou přírodou, vesničkama plnýma dřevostaveb, vedle sebe řeku Bistritu, samou zatáčkou s dominantním doplňkem, kterým jsou obě pohoří ostře od řeky stoupající do výšek od 1100 m.n.m. do 1730 m.n.m. Někde před vesničkou Brosteni si vybíráme plácek, kterej se mi líbil a kterej jsem měl v paměti, že tu někde byl. Zapamatoval jsem si ho, když jsme projížděli kolem v roce 2007 při návratu s manželkou, Davidem a Křenym z Turecka. V Brosteni ještě kupujeme nutný pívo v dvoulitrovkách na večer a jede se bivakovat. Klasickej večer - siesta u vody, oheň, chlast a koupel v né zrovna teplý Bistritě.

Ráno vylézáme za paprsků sluníčka, z čehož máme velkou radost po těch všech nadílkách vody. Po nevyhnutelných ranních sňídaňových, hygienických a balících procedůrách se vydáváme směr Bicaz. Objíždíme přehradu Izvoru Muntelui a v Bicazu odbočujeme vpravo na Gheorghieni, kde nás po chvíli cesty čeká Bicazská soutězka. Bicazská soutězka má význačné zařazení. Na žebříčku mezi nejhlubšími a nejužšími soutězkami Evropy se pohybuje mezi prvními např. hned vedle soutězky v kaňonu Tara v Černé Hoře. V soutězce stavíme u kiosku a chceme tu ochutnat místní rumunskou specialitu Mititei.

Mititei jsou tradiční silně kořeněné šištičky z mletého masa pečené na rožni. Tahle specialitka nám všem tak chutná, že po dobu výpravy si jí dáme ještě jednou. Soutězka je opravdu na první pohled úchvatná svými vápencovými cca 100 metrů vysokými stěnami. Na kráse jí ale trochu ubírají stánky s turistickým „šméčkem“. Kiosky, v nichž prodávají nápoje, místní speciality a všeobecně občerstvení, pochopím, ale co mi vyloženě vadí, jsou barevně do očí bijící stánky plný „cetek“ v takovým přírodním krasu. To bych prostě zakázal!!

Ze soutězky se přes Gheorghieni přesunujeme za Sovatu do městečka Praid, kde mám v plánu exkurzi do podzemní solné jeskyně. Solnice je takových rozměrů, že vás do ní odveze autobus z horního parkoviště. Bohužel máme ale smůlu, protože je už něco kolem třetí odpoledne a autobus jede do Solnice naposledy a je plný. Další prohlídka přichází v úvahu tedy až druhý den, což si časově nemůžeme dovolit, takže se shodujeme na tom, že ji oželíme. Tady odtud mám v plánu dát libovolný přejezd nějakýma šotolinkama přes jakýkoliv průsmyky dolů k městu Buzau, kde chceme navštívit Bahenní sopky v Berce a náhorní plošinu Meledic. Vyrážíme z městečka Praid a jedeme po vesničkách okolo pohoří Muntii Harghita. V jednom úseku sjíždíme z asfaltu na šotolinu a jako kdyby nás někdo kopnul do zadků, taháme za rukojetě plynu. Po cestě už vyhledáváme nějaké to spaníčko, když tu se nám najednou povede vybrat super plácek pod cestou na spasených lukách. Zajíždíme do nedaleký vesničky (jejíž název si už nepamatuju) a nakupujeme v místním konzumu víno a pívo na večerní „ožíračku“.

Mimochodem nocležplácek byl kousek za městem, takže jsme nějaký to pivko „chroupli“ už u krámku, no a??? Po příjezdu k vybranýmu placu se musíme s motkama sesunout ze stráně dolů k potůčku. Tahle mikro „off “ vložka se nám všem sice vede, jenže si nakonec usmyslíme, že budeme spát na hezčím místečku na druhé straně bahnitýho potůčku, tudíž postupně všichni směle vlítneme do potoka a pod „kozama“ probrodíme na druhou stranu. Nikdo neměl ani pád ani žádnou jinou újmu. Nejsem si ale jistej, jestli by jsme ten potůček dali takhle hrdě neposilnění tím pívem v krámku. Večer děláme celkem velkej oheň a docela se i u něho zbumbrdlíkujeme. Najednou se Milan odněkud ze tmy vynoří a v rukou nese zřejmě lebku z krávy nebo koně. Nevím, nejsem archeolog. Co myslíte, že s ní udělal? Vložil jí do ohně, a tak jsme asi hodinu čučeli na žhnoucí lebku, než se rozpadla v prach. V tu chvíli jsem už jen čekal, kterej opilej blbec z nás se zvedne a začne okolo ohně tančit, jak sjetej indián kolem totemu.

Ráno nás probouzí kouzelný cinkání kravího zvonce nesoucí se zdálky. Vylézáme ze stanů a jsme u vytržení. Zvonec nenese totiž kráva, ale kůň. Ten kůň za sebou má ale stádečko krav doplněné asi pěti psy. Kůň končí trasu blízko u nás a kravky se rozprchnou po kopečkách. Balíme věci, když tu si všímáme dvou pastevců. Doufáme, že nebude žádný problém, zapomněli jsme ale, že nejsme v Rakousku, ale v Rumunsku, a tak nám pastevci jen přátelsky mávají. Tohle ráno mělo ještě jednu svou kuriozitku opět v podání zákeřňáčka Davida. S Davidem už nikdo za ty leta nechce sdílet jeden stan z důvodu jeho pečlivosti, co se týče ranního balení věcí. David, než aby ráno pomohl svýmu spolunocležníkovi, kterej ho „trpí“ a bere celou dovolenou na milost do stanu, si radši vezme toaleťáček a zmizí kdesi v dalekým křoví. Předtím, než ale odejde, ještě stačí spícímu Jirkovi zbořit stan. Našinec by se vykadil hned, ale David každý ráno vypadal, jako když sr...l celou krávu. Soudím podle strávenýho času ve křoví. Ono to, vážení, ale nebylo tak, jak to vypadalo. Za pár dní jsme Davida prokoukli. Je to jeho taktika, kakat dlouho, protože mezitím si jeho spolunocležník zabalí stan sám. A nejlepší je, když si pak David zabalí ty dvě věci, co má s sebou, obleče se a popichuje kecama typu „dělejte brzdy, to je doba“ apod. Je to pravej kámoš, což??? Sorráč Davide, to se musí zveřejnit. :-)

Odjet z tohohle nádhernýho místa se nám nikomu nechce, ale plán trasy je danej a nemůže na sebe nechat čekat. Při výjezdu stráně k silnici to kluci objíždějí mírnějším svahem, jen já a Křeny se vydáváme do „krpálu“ napřímo s Martíkovo škodolibým mottem: „to dáš“. Krpál vyjíždím předním kolem téměř až na zlom krajnice silničky, ale bohužel v tom mi Varan chcípá a já si jdu pozadu ustlat na levej bok. Křeny, když mě vidí, to objíždí jako kluci a já ho posléze následuju za pokřiku Martíka: „jééé von to nedal“. Kecal jeden s KTMkou, která je na tohle vyrobená, si to objede a já se s tím mým „vlakem“ do toho pustím, i když jsem to nakonec nedal a ohnul si kufr. Za snahu mám alespoň pár „bludišťáků“ navíc. Nebo snad néé, Martíku? Po příjezdu do města Targu Secuiesc vybíráme další terénní kuriozitku a tou je přejezd hřebenu pohoří Muntii Vrancei. Před sjezdem na rozbitou šotolinu se ve vesničce Ojdula posilňujeme ve velkým vedru lahodným nealkoholickým pívem. Kupujeme dvoulitrovky balený vody, který mi ostatně asi po kilometru ulítnou z motorky a jedeme vstříc takzvanému „offíku“. Šotolina je docela dost rozbitá a ze začátku místy i hodně kamenitá, takže si to opravdu užíváme. Plní údivu jsme ale před vrcholem v šotolinových vracečkách. Divíme se, že tu potkáváme několik tahačů s návěsy, jak cisterny, tak plachťáky. Pozdějc ale koukám do mapy a tahle rozbombardovaná kamenitá cesta je jediná zkratka přes pohoří pro všechny dopravní prostředky včetně kamionů. Objet tuhle zkratku resp. celý pohoří severní stranou je něco kolem 140ti kilometrů a jižní stranou něco kolem 250ti kilometrů, takže se „velkotonážním zkratkařům“ vůbec nedivím. Za vrcholem pohoří se šotolina místy trochu rozšiřuje, tím pádem si to s Novotňákem „rozdáváme“. Chvílema letíme po tom kamenitým hnusu i kolem stočtyřiceti ve stupačkách. Takhle upalujeme asi deset kilometrů, pak už je ale na čase počkat na kluky, kteří mají mozek na svým místě a jedou vklidu.

Po sjezdu z pohoří nacházíme krásnej plácek s kládama u potoka. Je vedro, tak dáváme koupel a vaříme oběd. Při příjezdu sem byl David tak rozskotačenej ze šotoliny, že vylítnul jako poslední na náš travní parkplac v neřízeným driftu a jen tak tak to ustál, aby nám nesestřelil všechny motky. Kdyby to udělal, myslím, že místo luncheonmeatu by se pekl na ohni on. Po obídku a osvěžení máme v plánu jet po šotolinách a hlavně těch nejmenších vesničkách přes náhorní plošinu Meledic dolů jižně k Buzau. Opět si tu chvílema doslova vychutnáváme šotolinový „offroudění“, který se zřejmě mýmu Varanovi stává osudným. Při účelné zastávce, během které čekáme na kluky, mi David naprosto klidným hlasem povídá: „vole teče ti z toho nějakej olej “. Nevěřím mu a s ošklíbnutím se otáčím za sebe, kde jsou kluci. Na mou reakci mi David ještě jednou zkouší sdělit tu novinu: „vole fakt ti z toho leje olej“. Koukám tedy ze sedla pod Varana a ten „šmejd“ má vážně pravdu. A je to olej bohužel ze zadního tlumiče. Co s tím? padají otázky. Říkám: „jedeme dál a uvidí se“. Vidělo se hodně ale né dlouho. Asi tak po kilometru stavím, protože se s touhle závadou opravdu, ale opravdu nedá pokračovat v jízdě. Přes jakoukoliv nerovnost padají v zadku takový rány o dorazy tlumiče, že to musím nějak řešit. Po debatění u krajnice se domluvíme, že zkusíme pomalu dojet do nejbližšího městečka a tam probereme, co dál. Šlo nám hlavně o to, sjet z pohoří, protože tady žádnou pomoc nenajdeme. Horkotěžko dojíždím na malou čerpačku. Tuším, že do městečka Tulnici. Tady se začíná řešit můj problém a na ostatních je vidět, jak jsou mojí závadou docela otráveni. Křeny mi kupuje jedno pivko, volám domů pro podporu, ale furt mě nic nenapadá. Martík zatím lámanou rumunsko – češtino – angličtinou vyzvídá, kde je nějaký nejbližší servis alespoň na auta.

Odpověď domorodce je jasná. Jedině město Focsani, který je od nás něco kolem sedmdesáti kilometrů. Je to jediná naděje na nějakou opravu, tak se podvoluji tomu, že tam zkusím dojet po ose. Za městečkem Tulnici začíná docela slušnej asfalt, tak by se to mohlo dát. Mezitím ale hodím do placu, že kdyby to nevyšlo, začnu se pomalu vracet domů naproti nějakému odvozu, protože v tuhle chvíli jsme od domu cca 1600 km. Novotňák mi na to hned odpovídá, že kdyžtak jede se mnou. Byl taky v problémech s dokladama, jak asi pamatujete, tak ho to tak nějak napadlo. Jízda do Focsani byl opravdu očistec. Po silnici jsem plaval sem tam a sebemenší záplata nebo puklina v asfaltu způsobovala, že jsem si pokaždé myslel, že mi ulítne kyvka. Nakonec jsem ale cestu do Focsani zdolal a začlo pátrání po nějakém motoservisu. Navštěvujeme motokrámek kdesi ve městě, odkud nás posílají někam na druhou stranu města, že tam by jsme mohli v místním motoservisu pochodit. Přejíždíme město a servis opravdu nacházíme. No servis - soudíc podle cedule jsem si to myslel, ale po zajetí do areálu mi zklaplo. Servis nevypadal jako servis, ale spíše jako přístřešek na pár skůtrů s jednou kancelářičkou (zřejmě showroom). Motoservis by jsme tedy měli. Nějakej špinavej pán v montérkový kombinéze s úsměvem čítajícím pět zubů tu je taky, což znamená, že máme i mechanika. Posléze vyleze navoněnej frajer ozdobenej řetězama, jak se ukázalo majitel servisu. Co nám je to ale kurva platný, když tu nikdo neumí kváknout jinak než rumunsky. Asi přes půl hodiny se snažíme vším, co na tělech máme, vysvětlit můj problém a oni ne a ne to pochopit. Mám totiž plán vyndat poškozenej tlumič a napáchat tam jakejkoliv jinej (třeba z korejský čtyřkolky). Vraky motorek za boudou vidím taky, tak by to sakra mohlo jít né. Ale nejde, protože se prostě nedomluvíme. Až najednou si to sem přifaří jakýsi čtyřicátník na motorce. Ten umí anglicky, takže majiteli servisu překládá z angličtiny do rumunštiny, co vlastně chceme.Tady děkuji Martíkovi, že se takhle hezky naučil anglicky.

Proběhne měření tlumiče a výběr jinýho z těch „torz“ motorek z „ pozaboudí “. Jedinej podobnej roztečově je vzduchovej tlumič z nějakého GPZtka z osmdesátých let nebo z čeho to bylo. Prostě tlumič s měchem místo pera. Rozborku Varana si raději koriguju, když vidím mechanika, jak všechno bere vzduchovým kombajnem, a snažím se mu radit různýma posunkama, co a jak sundat. Tlumič je po nějaký době venku. Chudák majinkej, dyk měl za sebou jen 118 000 km. Je mi jasný už od začátku, že na ten „novej“ budeme muset navařit horní železný oko z toho mého tlumiče, protože tenhle má úplně jiný horní usazení. Našinec by si zase řekl, že to nejní problém a udělal to bez zaváhání. Tady ale nastává téměř neřešitelnej problém týkající se jakýhokoliv rozbrusu, kterej tu prostě nemaj.Majitel servisu po chvíli přemejšlení vysílá svýho komplice kamsi do města. Ten se asi za půl hodiny vrací s rozbrusem zelený barvy s červeným nápisem. Je to malej rozbrus (kterej všici znáte) značky jednoho týpka Roberta, ale pozor - vylepšenej vypínačem z lampičky na kabelu. Nicméně rozbrus fungoval, za což jsem byl nesmírně vděčen, byť byl v rumunským elektronickým podání. Předem jsem se radši ale pozeptal na svářečku. Tu tu naštěstí měli. Před prvním říznutím do mýho starýho tlumiče mechanik Gigi s rozbrusem v ruce pronesl: „astala vista Varadero“ a zapustil rozbrus do tlumiče. Když bylo všechno rozřezáno, začal „mecháňo“ horlivě vařit uříznutý oko ke vzduchovýmu tlumiči za mýho stálýho chlazení silentbloku v něm. Tlumič značky „Romaniahlins“ máme na světě, rozteč sedí, takže šup tam s ním. Ještě se ale musíme „popasovat“ se spodním uložením, neboť na tom vzduchovým tlumiči je místo jehlovýho ložiska (který tam má origo Varan) jen silentblok. Nevadí. Souhra a nápad vymezit oko v přepákování je taková, že se řežou dva kousky trubičky a tím se vůle vymezuje. Při skládání opět asistuju mecháňovi alespoň nějakejma těma posunkama a ukázkama, co kam vlastně přijde. Po celou dobu opravy se to mechanický „chrochně“ cítí docela hrdě, že motorinu (jak motorky nazývají) dá sám do pojízdnýho stavu. Při montáži kyvky jsem mu připravil vymezovací podložky. Jedna mu ale vypadla a já si jí všiml těsně před tím, než vzal mecháňo kombajn se sedumadvacítkou ořechem a snažil se kyvku utáhnout. Toho si nevšimnout, tak by mi kyvku na šířku zbortil a oprava tlumiče by přišla v niveč.

Po úspěšným poskládání mýho mazlíka, kterýmu jsem za bolístku sliboval ten nej servis v zimě, se fotíme s osazenstvem servisu a s hrdým mechanikem jménem Gigi. Jdu platit panu majiteli ten můj novej Amortizor spate (rumunskej název zadního tlumiče). Chvíli na mě zkouší čarovnej kurz eura a jejich lei, ale po chvíli je finální suma na světě. Platil jsem něco kolem čtyř a půl tisíce na naše, což mě tolik nesejřilo, bo jsem kurňa mohl pokračovat v jízdě a nejet jako trapák v dodávce nebo na káře domů. Po rozloučení se vydáváme ještě nakoupit kousek od servisu do velkýho supermarketu. Nakupujeme dlabanec, ale hlavně si s Křenym dopřáváme každej dvě lahvinky vínka za ty dnešní útrapy. Křeny tu ještě omylem vezme za nějaký dveře a spustí alarm. Blíží se večer, pomalu se šeří a náhradní plán je popojet někam za město Focsani směr Buzau. Po pár kilometrech vidím najednou vpravo jakýsi rybníček, odbočuji tedy a přes jeden brodík vyschlejší říčky dojíždíme k němu. Líbí se nám tu, takže tu těsně za starým jabloňovým sadem rozbalujeme stany. Povečeříme a pouštíme se do toho „oslavnýho“ vínka. Už po tmě se k nám přicházejí podívat dva starší domorodci s pejskem. Hned se jich radši ptáme, jestli tu nevadíme, ale dle jejich mávnutí rukou soudíme, že ne. Chlapíci si jen přišli zkontrolovat, kdo že to tu vlastně táboří a pak jsme je už nezajímali. Za poklidné noci dopíjíme s Křenym a Jirkou všechno vínko a po servisně náročným dni jdeme „chrupkat“.

Ráno vstáváme záhy a po všech ranních povinnostech se vydáváme podívat na Bahenní sopky za městem Buzau u vesničky Berca. V dopoledních hodinách jsme u Malých bahenních sopek ( N45 21.606 E26 42.816 ) Tady se po chvilce motání dostáváme k jakési boudičce, kde se vybírá vstupné, které nestojí ani za řeč. Na sopkách probíhá klasický focení a údiv, jak to funguje, odkud ty plyny jdou apod. Někteří nenechavci (viď Mílo) si do bahna hodí kus nějakého kamene a pak je jim hrozně divný, jakou to bláto má konzistenci, že nejde z hadrů dolu. Nenechavec David zase zkouší, jaká je pevnost okraje vyvěrajícího oka a já s Křenym a Martíkem testujeme teplotu bláta. Je to studený, slaný a mazlavý. Dočetl jsem se, že vyvěrající plyny pocházejí až ze 3000 m pod povrchem země, cestou nahorů procházejí zvodnělými vrstvami jílu a berou s sebou podzemní slanou vodu a bahno. Vyvěrající bahno na povrchu zasychá a tak vytváří útvary podobné vulkanickým sopkám. Krajina kolem sopek vypadá vskutku jako měsíční. Tenhle div přírody je k vidění jen tady a pak kdesi v česku v Národní přírodní rezervaci Soos, na Sibiři a v Austrálii. Po průzkumu Malých bahenních sopek se přesouváme ještě o kus dál k Velkým bahenním sopkám ( N45 20.371E26 42.430 ). Jev a výtvor vyvěrajícího bahna je tu naprosto stejný jako na Malých sopkách, ale v daleko větším a rozsáhlejším měřítku - až o průměru cca pěti metrů.

Dost bylo sopek, tak mažeme dál s cílem dne, kterým je Drákulův zřícený hrad v Arefu. Jelikož jsme se zdrželi s mojí opravou tlumiče, museli jsme vynechat Drákulův hrad Brann v Brašově a ledovou jeskyni ve městečku Sinaja. Zkrácená trasa tedy vedla jen přes Ploiesti, Targoviste, Campulung, Curtea De Agres, kde nás opět doprovázel občasnej déšť. V Curtea De Agres tankujeme a směřujeme pod Drákulův hrad v Arefu. Tady v podhradí je restaurace, ve které jsme už také v roce 2007 porelaxovali s manželkou a klukama při návratu od Turka. Popijeme dvě alkoholický píva a jedem postavit stany k jezeru Lacul Vidraru. Tady se znovu opakuju, ale opět z dovolené 2007 tu už máme vybranej plácek na táboření, a tak si jezero dáváme po levým břehu šotolinovou cestou, kde je jedna díra za druhou plná vody a bláta. Posilněni těmi dvěmi pívy se na tom bahně jede rychleji a nebojácněji. Po ubyvakování se na svahu u vody probíhá velká hygiena, večeře (co kufr dal), oheň, vínko a intenzivní klábos hlavně o počasí. Sice nepršelo, ale počasí se nám nezdálo, protože kdesi ve Fagarašských horách bylo slyšet neustálé hřmění buřiny. V noci jemně sprchlo a ráno vylejzáme ze stanů udivení krásnou ranní mlhou nad jezerem.

Začíná se prodírat sluníčko a za chvíli jsme opalováni jeho intenzivními paprsky. V klidu balíme a za Jirkovo komentářů k hustě bílýmu mráčku se slovy: „to je jen kumul z vedra“ odjíždíme přes bahnitý louže do Arefu prozkoumat Drákulovu zříceninu. Když jsme dorazili na parking, kde začínají schody na hrad, drze se ptáme v kiosku, jestli by nám paní uschovala helmy a boty. Paní je vstřícná, takže se někteří z nás dokonce převlíkají do trenek a jde se. Schody nahorů jsou zřejmě pro nějaký „pidižvýky“, protože když jdete po jednom schodu, je to strašně krátkej krok a když to berete po dvou schodech, tak je to zase tak blbě dlouhej krok, že vás to hned unaví. Nicméně po vystoupání 1400 schodů tohoto typu se ocitáme na Drákulově zřícenině hradu (tedy na zřícenině pana nabodávače na kůly - hraběte Vlada Tepése). Povídá se, že z jedné ze zbylých věží za dávných dob vyskočila Vladovo manželka, když byl hrad obléhán Turky, proti kterým hrabě Tespés neustále bojoval. Jen doufám, že to nebylo v roce 2007, když jsme jeli kolem z Turecka. Nerad bych, aby mě někdo dodatečně napíchnul na kůl.

Jinak vám ještě musím popsat ten Jirkovo mráček neboli „kumul z vedra“, jak se zachoval. Během pár minut, než jsme vyfotili krajinu z hradu, se všechny mráčky na nás domluvily a začala taková buřina a chcanec, že jsme prchali dolů jak Vlado Tepés před Turkama. Po „schodosestupu“ se občerstvíme v kiosku, počkáme, až déšť povolí a pokračujeme v krasojízdě v nepromocích směr město Cartisoara, které je jako odměna za pokoření průsmyku Fagaraše 2540 m.n.m. No ono se řekne pokořit Fagaraš. Jenže jsme jeli v dešti kolem Lacul Vidraru po asfaltce plný děr téměř až k vrcholu. I když leje, stojí to za to se sem do těch míst dostat a i přesto, že už tu někteří z nás byli, čumíme na tu nádheru jako husa do flašky. Při stoupání k vrcholu pomalu přestává pršet, a tak si říkám, že by to mohlo sakra klapnout, abychom z tý přírody něco měli. Fotíme, něco točíme u malýho vodopádku a chystáme se pokořit vrchol tý nádhery. Jenže jak jsem psal, ono se řekne pokořit Fagaraš. Když ale najednou narazíte na místo, kde se mění kamenitý krajnice na boční stěny silnice vysoký dva metry tvořený ze sněhu, tak prostě čujete problém. Zajedu dál do sněžnýho „tunelu“ bez střechy a jejda, kdo by tu čekal třicetitunovej nakladač Volvo, kterej vyváží sníh a razí tím cestu k vrcholu. No nic je po prd...li, říkám klukům, otáčíme to a musíme zvolit jinou trasu. Fagaraš prostě nedáme soudíc podle hektokvant sněhu před nakladačem, kterej to vyvážení měl ještě tak na týden práce.Nastává ale problém jménem „Benzín“. Počítal jsem, že přejedeme pohoří do Cartisoary, kam by nám benzín krásně vyšel. Ale nepočítal jsem, že pojedeme zpět do Curtea De Agres. Tahle cesta zpět byla s palivovejma zásobama těžko uskutečnitelná. Dolů z Fagaraše sjíždíme bez motorů. Místo jejich zvuků jsme znovu doprovázeni ohromným hřměním buřiny. Po chvíli už zase leje a leje a my zatím nevíme, kde vezmeme benzín. Cesta zpět kolem Lacul Vidraru přes ty díry v asfaltu byla už těma otřesama do rukou tak otravná, že jsme ji všichni nenáviděli. A do toho ten déšť a ani docela dost vlezlá zima nám na náladě moc nepřidávaly.

Jako první jedu já a David. Podle kilometrovníku v přístrojovce už mi musí Varan jet jen na páry. V tu chvíli při průjezdu vesničkou Albestii před Curtea De Agres si vlevo všímám zapadlých dvou čerpacích stojanů. Otočím se na Davida a v ten stejný okamžik mu začne „škytat“ GSo, kterýmu zrovna došel benzín. Tankujeme a za chvíli nás dojíždí Martík, kterej svou KTM musel hodit na bok, aby přelil benzín a dojel sem. Další dojeli Křeny a Jirka s těma jejich velkejma nádržema u GS Adventur, který natankujou na jaře a na podzim dotankujou. Křeny se vrací jakožto cisterna s petkama za Milanem a vše se nakonec v dobré obrátí a končí to jak v americkým filmu. Tím pádem došlo ale opět k velké změně v naplánovaný trase, takže vymýšlíme objížďku a jedeme z Curtea De Agres na Ramnicu Valcea, kde najíždíme na dost frekventovanou silnici směr Sibiu. Až do Sibiu se ale nedostáváme, a tak za občasnýho lijáku odbočujeme vlevo do městečka Brezoi. Odbočili jsme tu záměrně, protože se chceme podívat na vodní nádrže nebo uměle regulovaná jezera Lacul Vidra, Lacul Oasa a Lacul Tau. Je večer a po dnešním mokrým nezdaru jménem Fagaraš si hledáme nocležplácek hnedle za městečkem Brezoi. Krásnej travnatej plácek nacházíme za místní pilou u potoka a dokonce i s ohništěm. Co víc si přát. Ohniště, okolo krásná ovečkama spasená travička, potůček a spousty a spousty dřeva na oheň. Večer nepršelo a bylo docela i teplo. Ono teplo bylo už jen z toho pořádnýho ohně, kterej jsme vytvořili z těch „načórovaných“ kuláčů dřeva z pily.

Tenhle večer měl zase jednu kuriozitku v podání psích kamarádů. Linoucí se vůně našich večeří nalákala potulný pejsky snad z celý vsi. Legrační na tom bylo, že nás bylo šest a pejsků taky šest, takže jsme u ohně měli každej svýho hunda. Jedna starší fenka si tam tu smečku korigovala a ležela nám u ohně až do rána. Asi nás hlídala. Nádhernej a docela plachej tu byl jeden pes, kterej jako by vypadl z oka šedýmu vlkovi. Jooo holt rumunský hory jsou nevyzpytatelný ve všech směrech. Klábosíme u krásný vatry do pozdních hodin a za doprovodu „psích blecháčů“ jdeme na kutě.

Ráno raníčko svítí na nás sluníčko z poza mraků, ale neprší. Po každodenním stereotypním hygienickým rituálu si dopřáváme snídani a najednou kde se vzali, tu se vzali zase naši zablešení kamarádi. Nu nic je třeba jet dál a tak pokačujeme výstupem mezi čtyřmi pohořími Muntii Capatanii, Lotrului, Sureanu a Muntii Cindrel okolo již zmiňovaných vodních nádrží. Opět je tu nádherná příroda, vodní nádrže jsou nejspíš na pitnou vodu, takže koupel nehrozí a ani to k ní v týhle ranní zimince neláká. Po přejetí hřebenu sjedeme k poslednímu jezeru Lacul Oasa, který je obrovský a zrovna úplně vypuštěný. Tady si to „šineme“ něco kolem čtyřicítky, když mi najednou před motorku z hustýho lesíka vylítne rumunskej ušatej zajíc. Říkám si: „jen počkej zajíci“ a volně za ním přidávám plyn a kopíruju ho. To bych ale nevěřil, že za ním pojedu sedumdesátkou, když najednou zajda udělal v tý rychlosti pravej úhel a zmizel v lese. Holt nějakej Boltovo ušák sprinter. Po pár kilometrech za jezerem odbočujeme vpravo na šotolinu a po chvíli vidím ceduli s názvem města Sebes 82 km. Těšili jsme se, jak si jízdu po šotolině (teda spíše po šutrolině) užijeme. Já jsem měl ale trochu obavy o můj zadní skoro novej Amortizor, takže mi vrtalo hlavou, jak dlouho pojedeme po tomhle povrchu. Šotolinu kolem říčky Sebes chvílema střídá bahno, hlavně v lesních pasážích. Nicméně po něco kolem čtyřiceti ujetých kilometrech po šutrech najednou potkáváme buldozery, náklaďáky, válce, bagry, finišery a hlavně nám všem známou ceduli Evropské unie jakožto investora. Za chvíli vyasfaltujou všechno a my, co nás baví tyhle šotolinový horský pasáže, budeme mít po....

Ve městečku Sugag najíždíme na asfalt a hned na začátku vsi si sedáme do altánku místního kiosku. Popíjíme limonády a hlavně se těšíme na druhý ochutnání místní speciality masových šištiček Mititei. Po vynikající sváče, kdy celou dobu pozorujeme dva dělníky, jak se snaží „rozvášnit“ silniční válec, sedláme naše „oře“ a jede se dál. Projíždíme Sebesem, Alba Auliou, ve který odbočujeme vlevo na směr Zlatna, Abrud, Campeni a Stei. Blíží se podvečer a já mám vybraný jakýsi horský jezírko pro dnešní přenocování.  Ve vesnici Fenes odbočujeme vpravo k jezírku, vystoupáme až kamsi do kopečků, ale jezírko není nikde v dohledu. Dojíždíme asi patnáct kilometrů za ves Fenes a jezírko stále nikde. Rozhodujeme se tedy vrátit kus zpátky, kde se nám líbily dva nocležplácky. Tahle bahnitá cesta do kopečků byla totálně plná obrovskejch louží. A právě to nás docela bavilo - dávat si louže pěkně ve stupačkách. No jo ono se řekne louže, ale nikdo z nás nečekal, že některý budou skoro až půl metru hluboký. Divný, že?? Mě se při průjezdu jednou takovou stalo, že mi najednou zmizely řidítka v rukou směrem dolů a jen tak tak jsem to ustál. Představa, že bych hodil „krysu“ do tý jílový půlmetrový vody, nebyla zrovna příjemná. Nejvíc si projíždění, a to v o dost větší rychlosti, užíval Jirka s Adventurou. Užíval si to a pak nám vynadal, že jsme blbci a že je kvůli nám nejvíc mokrej. My ho asi polejvali, nebo co?! Pravda je, že byl „durch“, boty plný a mohl mít Goretex jakej chtěl. Když jsme vybrali „hajíplácek“, vrátili jsme se ještě do vesnice Fenes něco pokoupit. Měli tu ale prd, a tak Martík s Mílou jeli o kus dál do města Zlatna na průzkum nějakých potravin.

My, jakožto zmožení klucí „blátoloužema“, si musíme v místní hospůdce dát pár piv. Sedneme si ven pod pergolu a „lemcáme“ pivínko. Za chvíli se s nepořízenou vrací i kluci ze Zlatny a taktéž propadají pokušení pivního moku. Chvilku ještě popíjíme, ale jelikož tu začínáme bejt obdivovaní mladejma ožralejma a nepříjemnejma Rumunama, kupujeme si ještě pívo s sebou a vydáváme se na předem vybranej plácek k potůčku u lesa. Odjíždí první tři kluci a v tom Rumuni začnou kvákat na celou ves nějaký hovadiny, tak jim chci dát za provokativní kecy českou lekci. Jak mi stojí Varan přímo zadním kolem k nim, jen ho nastartuju a přes přední brzdu jim dám totální zásyp kamením. Stál jsem na šotolinovým parkovišti a zadní TKCéčko se svýma špuntama se nedalo zahanbit a nabíralo kamení jak korečkový rypadlo v lomu.

Nikdo se za námi nevydal, takže večer probíhá v poklidu a za dobrýho počasí. Tady se jdu do lesa podívat s toaleťáčkem a když se vracím, line se lesem suprová vůně smažený cibulky. Pátrám, až najednou přicházím na zašitýho Martíka za stanem, jak si vaří rizoto. Tlemíme se mu, jakej je Babica, ale on se pak na oplátku tlemí nám, jaký jsme voli s těma našima studenejma konzervama. Martík si tady s tím kuchtěním pěkně nahrál sám na sebe. Tím, jak vařil, prolustrovali jsme mu s Davidem výbavu. Tak to máme: sůl, cukr, koření, těstoviny s odměrkou, houbičku na nádobí a tolik nezbytnej Jar a další a další speciality, co sebral doma v kuchyni. Za tu houbičku a Jar se mu opravdu tlemíme, ale Martík nás z toho vyvede svým heslem: „kdo je připraven, nejní zaskočen“. Ještě vám tu povím něco o Davidovi, jakej je to záškodník. Ráno sednete na motorku, máte ohlý zrcátka, zaplý hefty, nesčetněkrát přetočenej itenerář v roadbooku a další záludnosti, který David nenápadně páchá. Tentokrát si ho ale vychutnáváme my s Křenym. Když David usne, vyndavám spousty zdrhovacích pásek a všechno, co jde k jeho GSu přichytit zdrhovačkou, přichytáváme. Tlemíme se u toho jak malí kluci a ráno podruhý, když vidíme Davida, jak s nožíkem zápasí s utáhnutejma zdrhovačkama.

Ráno ve Zlatně nakoupíme zásoby jídla a mažeme dál přes Campeni a Stei. Tahle oblast je taky tuze krásná. Samá zatáčka, kopečky a nádherná příroda. Je tu i několik lyžařských středisek očividně nedávno vystavěných, tudíž tedy i nedávno nově vystavěních hotýlků a penzionů. U jednoho z nich si před městem Stei dáváme kávičku a probíráme další plán cesty. Verdikt padne - dojet dnes někam do Maďarska přes Oradeu. Jelikož jsme si pro dnešek předsevzali opravdu kilometrový sousto, upalujeme svižnou jízdou přes Oradeu a za městem Bors nás vítá Magyaroszág, tudíž Maďarsko. Jedeme si směr na Puspokladány, kde najíždíme na hlavní silnici č.4 vedoucí přes Szolnok do Budapeště. Někde před Szolnokem hledáme už spaní, zajíždíme k řese Tisa, ale bohužel žádnej kemp ani plácek tu nejní. Nebe vypadá na pěknej liják, a tak nepolevujeme ve hledání jakéhokoliv kempu.  Po chvilce pátrání před Szolnokem narážíme na jeden ve městě Torokszentmiklós.

Po zjištění krásný ceny za ubytování jsme nadšení.Navíc jsou v ceně i termální koupele. Dostáváme suprovou novou dřevěnou chajdu se sprchou a kuchyňkou, povečeříme a jde se do termálu mezi důchodce. Po železitej koupeli se vydáváme do místní putiky, kde je tak narváno, že si pívo kupujeme s sebou do chajdy. Sedíme před ní, sosáme pívo a relaxujeme za stálýho hřmění buřiny, ze který nakonec nekápla ani kapka.

Ráno po snídani se vydáváme za dnešním cílem, kterým je dojet na sraz příznivců Varadero klubu na Zlaté Písky do Bratislavy. Jedeme tedy dál po E60tce na Budapešť. U Budapešti najíždíme na městský okruh, na kterým se po chvíli v duchu sám sebe ptám, jestli neobjíždíme celý Maďarsko, jak byl dlouhej. Do Bratislavy přijíždíme v odpoledních hodinách, protože jsme si to dali ještě po pár vedlejškách a v nějakém penzionu kolem Gabčíkovo jsme i poobědvali. Po příjezdu na Zlaté Písky do sebe hnedle ládujeme pívo za uvítacích gest našich kamarádů cestovatelů. Je jasný, že večer probíhá v alkoholovým opojení za Mílovo podnapilý dobrosrdečnosti, když nám řekl: „kluci pojďte, ať má majitel radost, uděláme mu kšeft“. Po tomhle pronesení Míla koupil od majitele kiosku nějakej samohonkovej Vermuth a nějakou Malinovku, po který se asi po hodině sesunul ze židle k zemi. Větší sranda ale byla, když se Míla vzbudil a vylezl na střechu místního altánku a dělal Jeníčka, kterej Mařence hlásal informace o světýlku včetně souřadnic. Na měsíček doslova řval a zpíval. Dal by se v tu chvíli přirovnat k bratrancovi Pepinovi z Postřižin.  No jo, světýlko nám sice hezky nahlásil, na měsíček nám taky pěkně zavyl, ale to netušil, že mu při tom jeho střešním kaskadérství zřejmě vypadla peněženka, kterou posléze nějakou hodinku hledal za stálýho bojovnýho pokřiku po kempu.

Ráno po probuzení se nám Míla omluvil (neměl za co, všichni jsme podobní) a povídal, že radši pojede, než se lidi vzbudí. Martík, jakožto ranní ptáče, se šel projít a Mílovo narvanou peněženku našel kus od altánku. Míla jásá a hned sedá na motorku a jede po dálnici z Blavy domů. My se taky sbalíme, pokafujeme ještě u kamaráda Orola a ženeme to po dálnici taktéž. Jenže během cesty nám volá Míla, že je moc rád, že má tu peněženku, ale že teď stojí na pumpě a nemá čím zaplatit, protože peněženka je úplně suchá.  Naštěstí měl v jedný kapsičce ulitý ještě nějaký eura („asi před jeho Terkou - ale pssst :-)“ ), a tak mohl ropu zaplatit. Když jsme pak nad tím s klukama přemejšleli, buďto teda Mílovi peněženka vypadla a někdo ji vybral a pohodil a nebo už mu ji nějakej srazovej kámík vytáhnul z kapsy, když opilecky spinkal u stolu.

Takže tahle tour se udála ve znamení peněženek. Na začátku o ní přišel Jiří a na konci Míla. Cesta domů (zase klasicky přes jižní Moravu) proběhla už bez jakýchkoliv komplikací a my jsme v odpoledních hodinách doma u poloviček.

Závěr:

Dovolená to byla super. Parta se sešla výborná, a tak teda nezbejvalo osudu nic jinýho, než aby nám dopřál si to užívat.

To, že pršelo, se dalo vydržet. To, že mi odešel zadní tlumič, se dalo opravit. To, že se nedal přejet Fagaraš, se dalo objet. To, že se ztratily dvě peněženky, se taky dalo vyřešit. Ale co se fakt nedalo, ale fakt nedalo poslouchat, byl Mílovo instrumentální zpěv na měsíček. Promiň Mílo, ale musel jsem. :-)

Rumunsko jako takový můžu hodnotit jen kladně. Je tu nádherná příroda a přírodní zajímavosti, se kterými se jen tak někde nesetkáte.

Rumuni jsou docela vstřícní, zvědaví, ale né špatní. Jen je třeba se jim vyhnout, pokud mají v krvi víc jak dvě promile. Pak jsou doslova otravní a nevíte, co od nich máte čekat.

Další výhodou Romanie je, že zatím zde nejsou tvrdý zákony, co se týče ježdění mimo silnice a kempování, takže si můžete v přírodě lehnout k motorce téměř všude. Naopak máte ještě většinou pod nosem připravený ohniště, protože Rumuni jsou zvyklí v neděli kolem oběda piknikovat v přírodě. Což má ale za následek, že odpadky, co na pikniku vyprodukovali, tam prostě někdy nechají.

Kuriozitou a top krásami cesty byly Bahenní sopky v Berce, soutězka Bicaz, pohoří Fagaraš a nezapomenutelný Drákulův hrad v Arefu s jeho čtrnáctisty schody s blbou roztečí nevycházející na krok.

A v poslední řadě z čeho jsem byl překvapenej, byli praví kočovní rumunští cikáni. Klasickej žebřiňák s plachtou jak z Divokýho západu, spousty prádla, spousty psů kolem nich a hlavně hladovej strhanej anorektickej koník, kterej celou tu parádu chudák táhnul.

Jelikož jsme jezdili většinou po pohořích, tak jsme místní policii skoro nepotkali. K té teda nemohu nic poznamenat.

Co vám ale doporučuju, až někdy budete brázdit Romanii, je místní specialita, kterou jsou silně kořeněné masové šištičky Mititei dělané na rožni.

Všem klukům týhle tour děkuju za podporu při opravě tlumiče, za to, že mi nehanili mnou naplánovanou trasu a za to, že jsme spolu vypili spousty vínka a pivka.

PS: Jirkovi a Mílovi koupíme peněženky na krk !!!!!!!

Pic Varaderic, Chary

Fotogalerie:

Ve fotogalerii najdete i fota od ostatních účastníků Romania Tour.